Stiller

  • Koupit vstupenky
  • Koupit vstupenky

  • autor: Max Frisch
    režie: Ivan Buraj
    scéna: Antonín Šilar
    kostýmy: Zuzana Formánková
    překlad: Bohumil Černík
    dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena
    dramaturgie: Jan Kačena
    hudba: Pavel Boika
    asistent režie: Jan Doležel
    fotografie: Čeněk Folk

    hrají: Gabriela Míčová, Magdalena Straková, Hynek Chmelař, Jan Lepšík, Marek Pospíchal, Petr Reif
    délka představení: 90 minut

    „Já nejsem Stiller!“

    První díl trilogie švýcarského spisovatele Maxe Frische z roku 1954, kterou doplňují romány Homo Faber a Mé jméno budiž Gantenbein pojednává o člověku, který utekl z vlastního já. Frischův román je předzvěstí konce „velkého subjektu“.

    Epika: Na švýcarských hranicích zadrží policie muže identifikovaného jako známého curyšského sochaře Anatola Ludwiga Stillera. Muž svou totožnost tzv. identitu odmítá a tvrdí, že je Mr. White – navíc občan USA (kovboj).  Vyšetřování pokračuje.

    Zápis:

    Katalog a výběr. (Scrollování bytí) 

    Být postavou. 

    Být materiálem druhého. 

    Příběh a zdroje. (Ekologie).

    Nechtít-chtít být zobrazen/zobrazena.

    Neučiníš-učiníš si obrazu!

    Antropocentrizmus.

    Divadlo se zrodilo z vyprávění u ohně.(nikoli z rituálu) poznámka: prof. Srba

    Klíčová slova: mrtvolnost, těžkopádnost a jiné.

     

    Inscenace vznikla jako součást spolupráce Studia Hrdinů s HaDivadlem.

     

    ohlasy a recenze:

    Ve spolupráci se scénografem Antonínem Šilarem režisér invenčně pracuje s projekcemi, které umožňují paralelní existenci celku a detailů, ovšem i souběžný výskyt postav v různých časech a prostorech. Nejen scénickým řešením Stiller v zásadě „respektuje“ minimalismus typický pro Studio Hrdinů, ale Buraj nesrazil před zdejšími zvyklostmi poddajně paty, šel si svou cestou. Snad se dá říci, že obecně je to cesta větší ukotvenosti všech použitých prostředků, než je na scéně v podzemí Veletržního paláce téměř již standardem.
    Josef Chuchma, ArtZóna – 21. května 2019

    Dramaturgická volba Stillera (…) Studiu Hrdinů sluší. I když je Burajova inscenace nevyrovnaná a místy zahleděná do sebe, nebojí se tématu, které je stejně vzrušující jako těžko sdělitelné. A určitě se jí daří aspoň část z něj předat.

    Jana Machalická, Lidové noviny – 24. května 2019

     

    Stiller nepřijímá svoji rozostřenou identitu tragicky, ba naopak, jeho představitel Petr Reif mu svým vysoce civilním projevem dodal na střízlivosti až věcnosti. Ve většině situací bez zbytečných vnějškových ilustrací stojí nebo sedí za stolem a mluví. Na rozdíl od své postavy je Reif spolehlivým vypravěčem. Jeho slovně hutné party oživuje dvojice hereček Gabriela Míčová alias ironická milenka Sibylla a Magdalena Straková představující Stillerovu nervní ženu Juliku. Tyto ženy se vynořují a mizejí z hrdinova vyprávění stejně jako stíny pochybností nad jejich úlohou v příběhu. Buraj k tomu používá živý stream, postavy snímá na kameru a přes jediný jevištní objekt, komolý hranol, na který promítá alpskou scenerii, přenáší na zadní horizont. Vytváří tak dojem několika paralelních perspektiv. Experiment s multimédii je ostatně pro Buraje typický. Stejně jako jeho práce s časem, jeho ulpíváním a z hlediska diváka bytostným zakoušením. Tempo inscenace se postupně účelně rozvolňuje, dynamický namnoze jiskřivý nástup střídá rozvláčné středové andante, rozpadající se v nesnesitelně dlouhé vyprávění naprosto zbytných událostí z Janova. Poločas rozpadu dotváří znehybnělé, dost možná spící postavy obklopující oheň, jenž odráží jejich stíny podobně, jako to popisoval Platonův Sokrates v Podobenství o jeskyni. Tato zvláštní, znepokojivá (ne)existence, nicota je čistou esencí stavu současného člověka, ať už je to Stiller, či kdokoli jiný.

    Marcela Magdová, Divadelní noviny č. 11/2019

    premiéra: 13. 5. 2019
    foto