Mlčky křičet

  • Koupit vstupenky
  • Koupit vstupenky

  • autor: Lucie Trmíková
    režie: Jan Nebeský
    scéna: Petra Vlachynská, Jan Nebeský
    kostýmy: Petra Vlachynská
    hudba: Emil Viklický
    dramaturgie: Jan Horák
    texty písní: Robert Geisler
    kytara: Omar Khaouaj / Peter Binder
    klavír: Vladimír Strnad / Emil Viklický
    inspice: Michala Kášová
    Řecký otčenáš pro účely inscenace laskavě nazpíval Karel Dobrý.

    hrají: Saša Rašilov, Lucie Trmíková, Václav Rašilov
    délka představení: 90 minut

    Mlčky křičet je stylizovaným kabaretem, ve kterém Saša Rašilov stihne v roli kabaretiéra vystřídat několik rozličných postav, které se střetly s osobností Simone Weilové /1909 – 1943/. Simone Weilová byla francouzská filosofka, anarchistka, odborářka, učitelka, dělnice, mystička, židovka bez tóry, marxistka bez partaje, Ježíšova učednice bez církve. Pocházela z bohaté židovské rodiny /tatínek lékař, bratr geniální matematik/, ale byla výrazně sociálně zaměřená, aktivně bojovala za zlepšení podmínek dělníků, zapojila se do španělské občanské války. Po onemocnění tuberkulózou se v exilu odmítla léčit a jíst, chtěla se podílet na utrpení Francouzů.

    Nejpříznačnější pro Simone je neklasifikovatelnost, nezařaditelnost do nějakého systému či církve a přitom naprosto autentická touha po smyslu a hledání pravdy. Jednota v myšlení a jednání.

    Francouzský filosof Chartiér jí na lyceu přezdíval „marťanka“. Její myšlenky a činy jsou skutečně jako z jiného světa. Odmítá uznávat a přijímat jakákoli klišé ve společnosti, ve svém osobním životě, v úvahách o světě, o kráse, o bolesti, o Bohu, o smyslu.

    A především: naprosto jí chybí strach z toho, že bude odsouzena druhými!

    Inscenace vznikla ve spolupráci se Studiem Damúza – www.damuza.cz

    ohlasy:

    Nebeskému i Lucii Trmíkové v hlavní roli se podaří překročit tvůrčí nejasnosti až v poslední třetině inscenace, která graduje v působivém ponoru do samotného Simonina nitra. Herecky bravurně zvládnutý monolog doplněný působivým režijním nápadem zdařile předává pocit tísně z předčasného odcházení v momentu, kdy člověk teprve dostane šanci prozřít. Využití písku zde získává nový rozměr a umožňuje emočně přesáhnout přidušeně podaný osud výjimečné osobnosti, znásobit naléhavost jejích posledních slov. Výsledný pocit rezonuje i během nejpovedenější závěrečné písně s vynikajícím živým hudebním doprovodem Emila Viklického, které se daří apelativními slovy dotknout podstaty kabaretního umění. Teprve zde dochází k působivému propojení zvolené formy se ztvárněným životním osudem, který naštěstí v jevištním ztvárnění na poslední chvíli unikl tomu, aby vyzněl jako efektně zaobalené encyklopedické heslo. Tvůrci inscenace Mlčky křičet přeci jen probudí v pozoruhodné postavě dech života, jenž překonává jakákoliv fakta a citace.
    Jakub Jiřiště, Mepass

    Roli konferenciéra dostal Saša Rašilov, blýskavou kabaretní formou jednotlivá dějství uvádí a zároveň se jich přímo účastní. „Kabaret Weilová v mozku tě pošťourá,“ slibuje. Rašilov podává skvělý výkon, přímo před diváky se stíhá vmžiku převlékat a jako prostý dělník, přímočarý sedlák či třeba lascivní transvestita provází Weilovou životem a působí jako symbolické zrcadlo reality odrážející Weilové názory či lehce naivní představy.Vedle Rašilovova výkonu zaujmou svižně složené zpívané party doprovázené živě hranou hudbou Emila Viklického. Režisér pak, jak už je u Hrdinů standardem, skvěle pracuje s neotřelým prostředím tamní scény.
    Tomáš Šťástka, MF DNES

    Režisér Jan Nebeský kabaret bytostně cítí – nikoli ten poklesle showbyznysový ani ten český prvorepublikově laskavý se švejkovským humorem, nýbrž onen meziválečný kabaretní tvar s ostrou příchutí, expresivní nemilosrdností, porcí filosofických myšlenek a několika kapkami jedu ironie, po němž se může udělat nevolno a trpko. Nebeského dvorní herečka Lucie Trmíková si jako autorka často vybírá postavy nejednoznačné, světu nepřizpůsobivé a z pohledu obecného vlastně nepoužitelné. Nicméně, právě z těchto prvků vyrůstá oslava lidské jedinečnosti a křehkosti a zároveň nezlomnosti ducha. (…) Celá inscenace se nese v duchu Simonina života. Myslete si o tom, co chcete – jako by nám říkali. A tak se občas zavrtíme, ale pozvolna propadáme zvláštnímu kouzlu inscenace, vrcholící scénou, kdy herečka ležící na zádech cituje dopisy a úvahy Weilové z posledních let jejího života, zatímco ten druhý (a bůhví kdo to tentokrát je) ji zahrnuje ze všech stran pískem. Simone jako by se tak symbolicky stávala věčně se přelévající dunou písku, která netouží po komentáři, hodnocení, prostě jen existuje.
    Jana Soprová, Divadelní noviny

    Nejobtížnějším divadelním úkolem v inscenaci je nakonec přenést diváky od kabaretního kratochvilného rozptylování do roviny osobních “dějin duše”, kdy Weilová hovoří o svém setkání s Kristem. Tento přechod je stejně strmý jako ona sama, není však neorganický. Pro režiséra i herce představuje chůzi po tenkém ledě, kdy stačí malá nepřesnost a vše může skončit komicky, tentokrát ale nechtěně. Jenže právě zde Lucie Trmíková dokáže úspěšně “nasadit život” jako herečka.
    Josef Mlejnek, Hospodářské noviny

    premiéra: 15. 12. 2014
    foto ohlasy