Mileniny recepty

  • Koupit vstupenky
  • Koupit vstupenky

  • autor: Simona Petrů, Kamila Polívková
    režie: Kamila Polívková
    scéna: Kamila Polívková
    kostýmy: Kamila Polívková
    hudba: DVA
    dramaturgie: Jan Horák
    inspice: Natalie Oujezdská

    hrají: Ivana Uhlířová, Naďa Kovářová
    technika: Mileniny recepty – technické požadavky
    délka představení: 70 minut

    Milena Jesenská, významná česká novinářka, známá především jako adresátka Kafkových Dopisů Mileně zemřela v roce 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück, když bylo její dceři Janě (Honze) Krejcarové jedenáct let. Honze v roce 1969 vyšla kniha Adresát Milena Jesenská, která byla posléze přeložena do několika světových jazyků a vzbudila rozruch nejen mezi tehdejší českou kulturní elitou. Honza Krejcarová, po jednom ze svých manželů Černá, po sobě kromě těchto vzpomínek na matku zanechala sice nepříliš rozsáhlé, ale v kontextu českého undergroundu osobité literární dílo (V zahrádce otce mého, Clarissa). V období od konce 40. do začátku 60. let pak inspirovala a fascinovala mnoho svých současníků, především Egona Bondyho, jehož byla i milenkou. Jejich vztah nejlépe charakterizuje Honzin milostný Dopis, který je sám o sobě svébytným literárním dílem. Pro Bohumila Hrabala byla „černou labutí s poraněným křídlem“.

    Skutečné osudy Mileny Jesenské a Honzy Krejcarové se staly výchozím materiálem dialogu dvou žen, matky
    a dcery rekapitulující svůj život v kuchyni – centru domova a rodinného života, který ani jedna z nich v harmonické podobě nikdy nepoznala. Jejich příběhy jsou plné protikladů, stejně jako jejich charaktery. Neustálý pohyb mezi vznešeností a přízemností, krásou a ošklivostí, luxusem a nedostatkem, ideálem duchovní čistoty i nejnižšími pudy určuje hranice jejich existence na pomezí reality a vysněných představ.

    Naší snahou není dokumentovat životy Jesenské a Krejcarové. Už ve spojení těchto dvou reálných postav v jednom čase a prostoru je obsažena fabulace a osobní interpretace jako princip vyprávění. Z fragmentů vzpomínek a myšlenek skládáme vlastní obrazy intimního světa dvou žen, jejichž životy rámuje „šílené“ 20. století. Dobové prameny  v inscenaci Mileniny recepty neslouží k rekonstrukci, vedou spíš k vytvoření určité emocionální stopy, která je v autentických dokumentech patrná a pojí se s vlastními myšlenkami a prožitky tvůrců.

    Už konečně do prdele
    s pravou podstatou věci
    a nejen prdelkovat okolo
    s recepty na zlepšení společnosti
    (Egon Bondy – Deník dívky, která hledá Egona Bondyho)

    Poděkování Výboru dobré vůle Olgy Havlové.

    Představení vzniklo v koprodukci s Kabinetem múz Brno.

    ohlasy:

    Divadlo, jež na scénu staví skutečné osobnosti, bývá ošemetné – především se od něj jaksi a priori očekává, že půjde o dokument, a ti, kteří mají dotyčné osobnosti v oblibě (a těch bude v případě Jesenské i Krejcarové jistě dost), si leckdy potrpí na faktickou přesnost, nebo dokonce udržování idealizovaného obrazu. Mileniny recepty se tomuto nebezpečí chtějí vyhnout – faktických údajů se tu objevuje minimum a o dvou literárních ikonách, s nimiž jsou životy těchto výjimečných žen nejčastěji spojovány (tedy Kafkovi a Bondym), se otevřeně téměř nehovoří. Znát detaily jejich životních osudů je jistě dobré, ale Mileniny recepty fungují ještě v mnohem obecnější rovině: jako míst téměř bernhardovsky laděná literární koláž o konformitě, v níž zaznívá bezpočet úvah a bonmotů o “buržoazii, k níž přichází smrt s nalakovanými nehty a nadýmání se jí ze slušnosti vyhýbá”, o neštěstí moderních manželství a nejčastěji o zdravém rozumu. “Smrdíte mi zdravým rozumem”, vmete hned zkraje Honza publiku do tváří. “Chraňte mě moru, tyfu a zdravého rozumu!” Milena a Honza jsou tu potom spíš zosobněnými autorskými subjekty, než že by se hrálo přímo o nich.
    Michal Zahálka, Lidové noviny, 19/9/2013

    Prvotní falešná idyla sterilní televizní zábavy se mění v hutnou depresivní výpověď obou aktérek. Úzkosti, kterými prochází, se ovšem obrazí v květnatém dekadentním jazykovém stylu. Zejména společenské frustrace Honzy Krejcarové, která nadává maloměstským návykům. Její poznámka o lidech, kteří jsou schopní vyjet z Prahy do Hradce Králové a ještě tam skutečně dorazit, patří vůbec k nejvtipnějším. Humor obou aktérek je kombinací noblesních cynických průpovídek a vulgárních úsměvných úvah nad dnem toaletní mísy. Nekonkrétní, mlhavé umístění do kuchyně, která se během inscenace postupně proměňuje v apokalyptickou skládku, zase odlehčuje možné dějinné souvislosti. Hraje se pouze o dvou výjimečných ženách. Polívková z nich nevytváří žádné ikony, spíše je zobrazuje jako dvě osamělé bytosti, které uzavřenost a chmury kompenzují večírky v nezřízeném tempu.
    Martin Macháček, Radio Wave, 16/9/2013

    Tak jako je Uhlířová neodmyslitelně spjata s intelektuálním pražským divadlem (především s Pařízkovou Komedií), je Kovářová spojena s brněnskou divadelní legendou zvanou Ochotnický kroužek J. A. Pitínského a následným HaDivadlem. Právě na tomto vztahu staví Polívková důležitou rovinu svého konceptu. Praha/Jesenská/1. republika/Uhlířová jsou intelektuálně přepjaté, sofistikované, přehlíživé až agresivní. Brno/Honza/normalizace/raná 90. léta/Kovářová jsou nezařaditelné, neproniknutelné, temné a záhadné. To, co se tedy v představení odehrává, je hra uvnitř samotné jevištní kompozice. Texty, fyzická jednání, monology a dialogy, vesměs útržkovité, divákovi neprostupné, na sebe jen volně, asociativně navazující situace tvoří jednu část celku. Jeho možná daleko podstatnější složkou je měnící se destruktivní výtvarný obraz, zvuky a pachy. Syrovost, z níž trčí dráty. Celek míří od neurčitého obrazu k prostoru přeplněnému špínou a ošklivostí. Sledujeme důsledně provozovanou destrukci, jež je na závěr – jako jakási hořká tečka – završena proměnou hereček v rokokově okostýmované figuríny stojící ve výloze, které svého manipulátora/číšníka/manažera/chlapa (Tomáš Kadlec) svými touhami, zoufalstvím, neukojenými těly znásilní/zabijí. Smysl a působivost této performance jsou ve vyjevování existenciálních zoufalství, strachu a osudových prázdnot skrze míjení dvou lidí/bytostí/žen.
    Vladimír Hulec, Divadelní noviny, 15/10/2013

    Ivana Uhlířová se šlehačkovým dortem na hlavě předvádí rozdíl mezi sebou, řítící se Češkou, a cupitajícími vídeňskými paničkami, vzteky rozpráší cibuli na guláš, stává se fackovací loutkou v rukou gestapa nebo se plazí po zemi jako Egon Bondy, slintající nad Honziným sexy intelektem. Výrazné grimasy rychle proměňuje v nevinný, sobě vlastní dětský úsměv. Civilní vizáž je jí v těchto bodech zlomu dobrým spoluhráčem.
    Naďa Kovářová to má v navenek drsné slupce bohémky Honzy podstatně těžší. Ve své hluboké frustraci a vzdoru volnomyšlenkářky jedná zcela bez servítek. S vyzývavým výrazem se snaží přímým kontaktem vyprovokovat „měšťácké“ publikum a opakovaně se vysmívá konformismu společnosti. Maskulinní herecká poloha představě o pověstné divoké víle neodpovídá, nicméně v rámci inscenace svou kontrastní úlohu plní více než dobře.
    Milena s Honzou jakoby se ve smršti eskapád k sobě vzájemně přibližovaly, až se konečně atmosféra během Honzina filozofického monologu výrazně změní. Úspěch té které reprízy bude ostatně vždy hodně záležet právě na interpretaci obnažujících monologů. Dialog mezi matkou a dcerou nabývá na intimitě, dotýká se citlivých osobních témat včetně péče o děti, Milenina rozchodu s Franzem Kafkou a Honzina dramatického příchodu na svět. Ohňostroj vět skončil, obě nalézají společný střed a deklarují ho jednotným úborem. V záplavě tylu stojí před diváky dvě nad muže povznesené ženy, aristokratky intelektu v prvotní jednotě.

    Veronika Boušová, idivadlo.cz, 10/10/2013

    Příběhy blízké přítelkyně Franze Kafky a milenky Egona Bondyho, které pojí úzký příbuzenský vztah, znějí jako přitažlivý námět pro divadelní inscenaci. Osudy prvorepublikové novinářky a extravagantní bohémky lákají méně a u životních rad dvou nekonformních občanek už kdekdo zavrtí hlavou. Přesto i tato podoba dokazuje, jak výjimečnými bytostmi byly Milena Jesenská a její dcera Jana „Honza“ Černá, dnes neprávem zastíněné svými slavnějšími protějšky. Ženy se odnepaměti setkávají v kuchyni. Původně vynucené útočiště úplně neopouštějí ani dnes v době genderové korektnosti, ať už ze zvyku anebo spíše z nevědomého vlivu tradice. Zůstává specifickým místem setkávání, veselí či poučování. Zasadit do ní intimní výpověď matky a dcery se zdá nabíledni. Až na to, že hrdinky inscenace Mileniny recepty by se tam nejspíš nikdy nepotkaly. Péče o domácnost je nenaplňuje. Je to cizí svět, jemuž moc nerozumějí a neorientují se v něm. I běžně nenáročné vaření kávy v jejich podání končí nepitelnou břečkou. A tak si prostor adaptují po svém. Hrají si v něm stejně, jako si hrály ve svém životě. S neskutečným elánem a iracionální originalitou se pouštějí do prapodivných aktivit, které ilustrují vyprávění. Bez na první pohled průhledné vazby doprovází myšlenky o vězení, čistotě, milostných vztazích či lidské povaze patlaní šlehačky po sobě i po mrkvi, polévaní se vodou nebo alkoholem, poživačné konzumování ukořistěného obsahu ledničky. Přestože se tyto akce mohou zdát jako bohapusté formalistní experimentální řádění, není tomu tak. Režisérka (Kamila Polívková) a pod jejím vedením také aktérky (Ivana Uhlířová, Naďa Kovářová) totiž chápou, že smysl hry je v ní samotné, v jejím přítomném prožívání. Princip hry pointují závěrem inscenace stylizovaným coby „hry na princezny“, resp. na cupitající aristokratky.
    Jiřina Hofmanová,RozRazil Online, 18/11/2013

    premiéra: 9. 9. 2013
    foto ohlasy