V Nebeského inscenaci pro Studio Hrdinů končí kabaretní legrace, 13/2/2015, Hospodářské noviny

Režisér Jan Nebeský se už několikrát pokusil divadelně ztvárnit život nekonformních žen, jejichž „charismatem“ byly věci tak nesnadno vyjádřitelné jako svatost nebo mystika. Zatím poslední v této pomyslné řadě, která začala roku 1997 inscenací o karmelitánce Terezii z Lisieux v pražském Divadle Komedie, se nyní objevila židovská filozofka Simone Weilová narozená roku 1909 v Paříži, jež zemřela v pouhých čtyřiatřiceti letech na tuberkulózu.

Hru Mlčky křičet, kterou napsala Lucie Trmíková a zároveň v ní ztvárnila hlavní roli, nastudoval Nebeský v pražském Studiu Hrdinů jako kabaret. Filozofii tak spojil s lehkým žánrem, což v divadelním výkladu těžko zařaditelného „života a díla“ Simone Weilové není náhodou – bez ohledu na to, že si Nebeský v takovém stylu někdy libuje. Onu nezařaditelnost Weilové naznačuje už úvodní scéna: dva hrobníci se dohadují, kde mají pohřbít neznámou ženu, když v jejích papírech chybí údaj o vyznání. A vyjádření na průvodním kousku papíru, že se „zabila sama“ svým nerozumným způsobem života, si vyloží jako sebevraždu.

Francouzská filozofka byla strmý, neschůdný člověk, v uvažování téměř nesnesitelná a ve svých volbách často komická. Texty Weilové jsou někdy obohaceny o matematické vzorce a její teze občas vypadají jako koule obrněné bodlinami postulátů a maxim. Podobně vyznívají na scéně.

Jaká byla Simone Weilová židovka? Jedni tvrdí, že s duchem judaismu neměla téměř nic společného, druzí jí vyčítají, že se v kritické době třicátých let nejen programově vymezovala proti židovství, ale dokonce se ho zříkala. Ale nestala se ani křesťankou, byť v jejím případě lze téměř s jistotou hovořit o křtu „touhou po Bohu“. Rozporuplnost této osobnosti spojená s její nepraktičností si přímo říká o nevážné, ne však znevažující inscenační pojetí. Mělo by způsobit, že diváku – jak se zpívá na závěr představení – „ta Weilová“ udělá díru do hlavy a přinutí ho zabývat se věcmi, které si nepřipouští nebo od sebe odhání.

V Nebeského kabaretu postupně sledujeme obrazy ze života svéhlavé potížistky Simony, které doplňují písňové texty Roberta Geislera na hudbu Emila Viklického. Přesvědčivé pěvecké výkony překrývají nedostatečnost textů. Lucii Trmíkovou doplňuje svým v nejlepším smyslu slova divadelním všeumělstvím Saša Rašilov v roli průvodce dějem. Uplatňuje se jako zpívající „mistr převleků“, který postupně hraje Simonina bratra, rektora, mistra ve fabrice nebo výcvikového instruktora, ale nakonec se dokáže „vtělit“ do vážné postavy filozofa, mystika a sedláka Gustava Thibona, u něhož Weilová za okupace nějakou dobu žila.

Nejobtížnějším divadelním úkolem v inscenaci je nakonec přenést diváky od kabaretního kratochvilného rozptylování do roviny osobních „dějin duše“, kdy Weilová hovoří o svém setkání s Kristem. Tento přechod je stejně strmý jako ona sama, není však neorganický. Pro režiséra i herce představuje chůzi po tenkém ledě, kdy stačí malá nepřesnost a vše může skončit komicky, tentokrát ale nechtěně. Jenže právě zde Lucie Trmíková dokáže úspěšně „nasadit život“ jako herečka.

Mimořádně silná je pak závěrečná scéna, kdy umírající a vrstvou písku postupně pohřbívaná „mystická dívka“ Simone recituje z vlastních dopisů Gustavu Thibonovi. A tady už veškerá kabaretní legrace opravdu končí. Otázka je, nakolik znevýhodněni jsou při představení diváci, kteří o filozofce předtím nic nevěděli, ale zdravého zneklidnění nebudou patrně ušetřeni ani oni.