Pár vzkazů veškerenstvu

  • Koupit vstupenky

  • autor: Wolfram Lotz
    překlad: Michal Kotrouš
    režie: Jan Horák, Michal Pěchouček
    dramaturgie: Jan Horák
    výprava: Michal Pěchouček
    kostýmy: Ondřej Kinský
    hudba: Dominik Gajarský
    výtvarná spolupráce: Jáchym Bouzek, Jakub Rajnoch, Michal Šindelář

    hrají: Sára Arnsteinová, Natália Drabiščáková, Eva Hacurová, Jiří Kniha, Ivan Lupták, Dana Poláková, Marta Vítů
    délka představení: 90 minut

     

    Hra Wolframa Lotze variuje základní otázky po smyslu života a touze nezmizet ze světa beze stopy. V beckettovsky vykloubeném časoprostoru se potkává nesourodá skupina hrdinů, která vysílá své vzkazy „veškerenstvu“ do hlubokého vesmíru.

    V pojetí režisérů Jana Horáka a Michala Pěchoučka se Lotzův text po výraznější dramaturgické úpravě posouvá směrem k vnitřnímu konfliktu jediné postavy, jejíž přítomnost na scéně je záměrně pouze tušená. Autoři obracejí divákovu pozornost především k iluzivní podstatě jejího světa a především k samotnému divadlu – v sázce je jeho hluboce dramatická povaha, protože příběh plyne  a postavy se zjevují a mizí skákavě snovou logikou. Je možné nadobro prchnout z archetypálního setkání dobra a zla ? Nebo s neosobním klidem odmítat definitivní mínění o lidském zoufalství, jež je v této inscenaci ústředním a naněkolikrát variovaným motivem? Bolest a touha se v této hře nahlíží feminní a tím poněkud vyostřenou polarizovanější perspektivou. Lidský nebo spíše „její“ život se tu definuje jako tragikomicky nesmělý pokus bez záruky a dimenze přesahující člověka tu přebírá podobu mýtického leč vulgárního vysílače v televizním pořadu. Bagatelizuje se tu vše včetně zrození a smrti, začátku i konce hry. Vše je vzpomínkou a navíc od začátku zašmodrchanou – vzpomínkou na možnou kvalitu lidské existence, na začátek i konec jednoho příběhu.

    V roce 2011 v anketě renomovaného časopisu Theater heute označili divadelní kritici Lotze právě na základě této hry za největší talent mladé generace autorů. Inscenace této až nehratelné Lotzovy hry v podání Schauspiel Dortmund získala na NRW-Theatertreffen 2013 hlavní cenu festivalu pro nejlepší inscenaci. Mimo německou jazykovou oblast byla hra inscenována ve Slovinsku a v Norsku. Poslední inscenace této hry vznikla v dubnu 2017 v St. Gallen ve Švýcarsku.

    Práva poskytla agentura S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt nah Mohanem, Německo © 2010
    Překlad vznikl za finanční podpory Goethe Institut Prag.
    V České republice práva zastupuje Aura-Pont s.r.o., Veslařský ostrov 62, 147 00 Praha.

    Projekt vznikl za finanční podpory Státního fondu kultury České republiky.

    Premiéra: 25. června 2017

    ///

    ohlasy:

    Kmenové režisérské dvojici Studia Hrdinů se podařilo scelit dění vzdor nespojitému Lotzovu textu, s nímž se téměř šťastně potkala. Horák s Pěchoučkem si počínali s určitou uvolněností, která v jejích předchozích inscenacích nebyla zrovna patrná. Jako kdyby se rozhodli méně „dělat umění“ a jen tak si pohrát a nevýtvarničit. Zdárně tu balancují mezi zábavností a závažností. Přesmyky mezi hraním herců a jejich vystupováním z tohoto hraní se dějí uvolněně. S lehkostí zde spolu obcují všednost a nekonečnost: vědomí vesmírné a nesmírné samoty divákovi během představení dochází mimochodem. Tím lépe. 

    Josef Chuchma, Divadelní noviny č. 15/2017

     

    Pěchoučkovi s Horákem (a jejich velmi dobrým hercům, samozřejmě) se podařilo přijít s inscenací, jejíž nesrozumitelnost je divadelně „samonosná“, v nejširším slova smyslu zábavná. Jinými slovy: představení, na které je radost se dívat, i když třeba tomu, co se na scéně děje, racionálně tak docela nerozumíte.

    Vladimír Mikulka, nadivadlo.blogspot.cz

     

    Pár vzkazů veškerenstvu je inspirativní a silná inscenace, jejíž vyznění zřejmě bude reprízu od reprízy záležet na vhodné konstelaci a porozumění jeviště a hlediště. Ze strany jeviště má výhodu v režijně i herecky vyladěném obsazení (…), v souznění s hudbou Dominika Gajarského i v péči věnované slovu. A ze strany hlediště bude od diváků vyžadovat trochu aktivní spolupráce a ochoty přemýšlet. Ale to není ve Studiu Hrdinů nic neobvyklého.

    Radmila Hrdinová, deník Právo, 15. září 2017

    foto