Ondřej Cibulka a Václav Litvan: Říše

vernisáž: pondělí 20. října 2014 od 18.00 hodin
výstava trvala od úterý 21. října do soboty 20. prosince 2014

Návštěva výstavy byla možná vždy před představením a po něm, dále v rámci komentované prohlídky.

Studio Hrdinů ve Veletržním paláci v Praze, vstup E – uprostřed budovy Národní galerie v ulici
Dukelských hrdinů 47, Praha 7

Osmá výstava Studia Hrdinů s názvem Říše volně reaguje na inscenaci Říše zvířat v režii Kamily Polívkové podle stejnojmenné hry Rolanda Schimmelpfenniga.

Říše, jakožto uskupení na sobě závislých jednotek, celek, kterým můžeme volně označit každého z nás, nám nabízí neustálou možnost práce. Uvědomováním si vztahů jednotlivých subjektů a jejich zdokonalováním přispíváme k hodnotě celku. Říše díky svému způsobu vedení „politiky“ se může stát neskonale mocnou. Je potřeba dobré motivace a spolupráce. Říše zvířat je o herecké rutině, vlastní zodpovědnosti za osobní směřování a hlavně o prolínání osobnosti herce a jím hrané postavy. Když si nedáme pozor, hranice se stírají a my můžeme ztrácet kontrolu nad obojím. Vytvořená maska už nejde tak lehce sejmout.

Prvním stavebním kamenem pro naši výstavu byla řada masek vytvořených Ondřejem Cibulkou, který se dlouhodobě zabývá origami. V samotné inscenaci je všechny spatřujeme v životním měřítku. Pro výstavu jsme zvolili jednotný formát výchozího papíru, což umožnilo vytvoření různých velikostí masek (lev, antilopa, zebra, ženetka, marabu). Tento princip chápejme jako metaforu práce herce na určité postavě. Z jedné látky díky svému umu a omezením může dotyčný předvést určitou hodnotu. Čím složitější úkon, tím menší možnost na úspěch.

Přístup Václava Litvana, který reagoval přímo na uvedenou inscenaci, je cenný jeho silným, citlivě směřovaným konceptuálním myšlením. Je tu cítit radost z práce, sochařské práce, práce s materiálem. Litvan ukazuje tři objekty. Proporce jsou stejné, jen měřítko a jím ovlivněné náhledy se mění. Jednou z cest, jak vystavěné náznaky číst, je vzpomenutí, k čemu slouží model, k čemu reliéf a k čemu konstrukce. Motiv z fotografie na modelu ukazuje moment „oběti/í“. Kdo je zde uloveným, je otázkou. Obraz je následně převeden v reliéf, který jej svou plasticitou oživuje. Říká nám, že se můžeme setkat s něčím hmatatelným. Zvolený oblouk představuje nemožnost vidět motiv v jeho celistvosti, když je vykonstruován do velkého měřítka. Nabízí nám až určitý performativní prožitek. Můžeme jím procházet a představovat si.

kurátorka: Tereza Sochorová Horáková

foto