England


autor: Tim Crouch
režie: Katharina Schmitt
scéna: Pavel Svoboda
kostýmy: Patricia Talacko
hudba: Nick Gill
dramaturgie: Jan Horák
překlad: Olga Vlčková
inspice: Zuzana Formánková

hrají: Ivana Uhlířová, Hynek Chmelař, Irena Kristeková
délka představení: 75 minut

England se vedle otázky umění a jeho hodnoty pro naše životy zabývá otázkou transplantací přesídlení. Jde o mnohavrstevnatý příběh jedné věci uvnitř jiné: příběh cizího srdce v cizím těle, cizí kultury v kultuře jiné země, divadla v galerii, postavy uvnitř herce, inscenace uvnitř samotného divadelního publika.

England je hra, která vznikla na zakázku pro galerii Fruitmarket v Edinburghu. Britský dramatik a performer Tim Crouch ji napsal v roce 2007, sám ji inscenoval a hrál na edinburghském festivalu společně s herečkou Hannah Ringham. Inscenace měla velký úspěch a hra se od té doby inscenovala v mnoha zemích Evropy, mimo jiné na festivalu “Neue Stücke aus Europa” ve Wiesbadenu.

česká premiéra: 26. listopadu 2009 ve 20:00 hodin v Divadle MeetFactory

Inscenace vznikla za výjimečné podpory Galerie hl.m.Prahy a též MeetFactory o.p.s.

Děkujeme společnosti Zenit za podporu při realizaci inscenace England.

ohlasy:

Umístit do sálu se Slovanskou epopejí divadelní kus, ve kterém hraje zásadní roli ironizované moderní umění, je vlastně ironie na druhou. Tím spíš, že Ivana Uhlířová a Hynek Chmelař (kteří se dělí o repliky hlavní hrdinky) vystupují jako průvodci galerií, kteří provádějí hlouček diváků od jednoho plátna ke druhému a berou prostředí do hry. Navzdory tomu se ale – kupodivu – nezdá, že by se poněkud bizarně působící setkání na náladě představení nějak zvlášť podílelo.
Záhy se totiž ukáže, že to hlavní (a možná dokonce jediné), na čem doopravdy záleží, je to, jak hraje Ivana Uhlířová. Ukázkově elegantní mladá dáma, s vysokými podpatky a výrazně nalíčenými rty, sebevědomě popochází prostorem, mluví nápadně hlasitě, s výraznými, a zároveň jaksi nahodile znějícími nebo podivně nepadnoucími intonacemi. Nepřípadně vyráží akcenty, pokládá se do banalit, žongluje s důrazem na jménech slavných umělců – a současně vše shazuje mimovolnými gesty prozrazujícími nejistotu. Navzdory nezadržitelnému zdravotnímu propadu však zůstává nesnesitelně pozitivní, jako snaživá absolventka kurzu správného přístupu k životu. Na první pohled banální postava má v sobě dráždivé tajemství a vyzařuje nepojmenovatelnou existenciální úzkost, nerozlišitelně promísenou s pořádnou dávkou trapnosti.
Po přesunu diváků do suterénního sálu částečně přebírá tajemně dráždivou roli Irena Kristeková coby manželka „dárce“ srdce. Kristekové i režisérce Katharině Schmitt slouží ke cti, že ji stylizují spíš jako ztělesnění hrozivé nesrozumitelnosti než konkrétní postavu. Pomocí absurdního kostýmu, přepjatých grimas, nečitelných reakcí
a především tím, že ženu umisťují do obřího akvária s tropickou flórou. V ironickém souznění s tématem hry tak totiž připomíná spíše oživlý artefakt ve stylu Damiena Hirsta než lidskou bytost.
Celkově však v představení nastává zvláštní efekt: čím víc je dění rozmlžené a nesrozumitelné, tím je to lákavější podívaná. Především díky tomu, že Uhlířová může s postavou nakládat svobodně a bez jakékoli psychologizace.

Vladimír Mikulka, Lidové noviny, 28. prosince 2012

Hra Tima Crouche v režii Kathariny Schmitt nejprve záumnou formou manipuluje s diváky, aby nakonec vyústila
v nefalšovanou černou komedii o darování orgánů. Mystický prostor koupelen dolu Hlubina, soustředěný výkon Hynka Chmelaře, lakonicky vtipná Iris Kristeková a především velkolepá Ivana Uhlířová v hlavní roli spolu s dobře promyšleným textem vytvářely fascinující zážitek.

Vojtěch Varyš, Týden

V Meet Factory se rolí ujali Hynek Chmelař a Ivana Uhlířová, oba se strhující empatií. Stejně mrazivě jako přemýšlí (i když erudovaně) o artefaktech, se také odžívá jejich partnerský vztah. Vše je v něm srovnané, čisté, jasně nalinkované, ale v podstatě bez ryzího citu. Ztrácí se zde i jména, a tak ženin přítel je prostě přítel: Můj přítel si myslí, můj přítel říká… Vztah se dává divákům na obdiv neustálým Podívejte!, je to jako komentovaná prohlídka někde na zámku, ale máte skutečně pocit, že spolu s ženou si zrovna třeba prohlížíte album rodinných fotografií. Dle přítelova názoru, že: Dobré umění je to, které se dobře prodává, jako by se zpřítomňoval i odhalovaný vztah obou partnerů.
Tomáš Kůs,Time Out Praha

foto ohlasy