Černá zrcadla


autor: Arno Schmidt
režie: Katharina Schmitt
scéna: Pavel Svoboda
kostýmy: Katharina Schmitt
hudba: Nick Gill
dramaturgie: Jan Horák
překlad: Michaela Jacobsen
inspice: Michala Kášová

hrají: Ivana Uhlířová
délka představení: 70 minut

Postapokalyptický příběh Černá zrcadla se v režii Kathariny Schmitt zabývá základními tématy předlohy: osamělostí lidského vnímání, zamilovaností, touhou po lidské blízkosti a současně nemožností blízkost snášet.

Protagonista přežil zničující 3. světovou válku, už šest let neviděl jiného člověka. Bloudí přírodou a navštěvuje ruiny zaniklé civilizace. Ve chvíli, kdy si začne stavět dům, se setkává se ženou Lízou. Možnost nového začátku dvou posledních lidí na světě ale není jasná – celou dobu není zřejmé, zda Líza je skutečná žena nebo ztělesněným přáním osamělého jedince.

Katharina Schmitt, kmenová režisérka Studia Hrdinů, se v Černých zrcadlech vrací ke spolupráci s Ivanou Uhlířovou a s Pavlem Svobodou, se kterými spolupracuje již od roku 2007, například na inscenacích Divadla MeetFactory England Tima Crouche (která měla na podzim 2012 obnovenou premiérou ve Studiu Hrdinů) a On není jako on Elfriede Jelinekové.

Inscenace Černá zrcadla vznikla za podpory Arno Schmidt Stiftung Bargfeld.

premiéra: 30. dubna 2013
poslední uvedení: 23. září 2014

ohlasy:

Černá zrcadla naplňují jak myšlenkou, tak inscenačně velký a prázdný prostor Studia Hrdinů. Dokonce v jednom momentě stírají hranici mezi publikem a vzdálenou scénou. Režie Kathariny Schmitt buduje po celou dobu napětí. Atmosféra, stejně jako mnoho znaků a odkazů, udržuje atmosféru zvědavosti z následujících kroků hlavního hrdiny. (…) V monodramatu exceluje Ivana Uhlířová, která dokáže svým výkonem udržet hladinu divákovy pozornosti jak v pomalejším rozjezdu, tak srozumitelně představí detaily svižnějšího závěru. Sice mi chvíli trvalo, než jsem přivykla hereckému projevu Uhlířové, ale je to správně ujetá role. (…) U Černých zrcadel si neodpočinete, protože různé kódy kladou vysoké nároky na divákovo vnímání. Zato nahlédnete do hlubin duše posledního přeživšího a může nastavit zrcadlo s otázkou: Co bych dělal já jako poslední člověk na zemi?
Anna Kottová, Topzine, 24. dubna 2013

Oproti Schmidtovu originálu se v dramatu muž rázem stal opravdu jediným, kdo atomovou válku přežil. Figurína nepromlouvá, není s ní nakládáno jako s loutkou, tedy s oživlým předmětem. Stále zůstává jen figurínou, s jejíž pomocí si osamělý člověk saturuje zoufalou potřebu komunikace s živými bytostmi. Naděje na nový začátek lidského pokolení, který autor novely čtenářům dal a následně s odchodem ženy zase vzal, se tak v inscenaci vůbec neobjeví. Tady je člověk bezútěšně zabředlý do své samoty, která zřejmě potrvá až do jeho smrti. Naděje žádná. Že se mužovo nakládání s figurínou nejeví ani trochu nepatřičně, je především zásluhou Uhlířové, která svým specifickým projevem dodala postavě notnou dávku poťouchlosti. Oproti Schmidtovu hrdinovi, který zcela pragmaticky a vyrovnaně přežívá v liduprázdném světě, je ten její poněkud zoufalou figurkou. Kromě samoty ho provází nekonečná nuda, s níž se pokouší bojovat až dětsky hravým poletováním, zpíváním s rádiem či fotografováním sebe sama – v postapokalyptické době se pochopitelně do objektivu neříká „sýýýr“, nýbrž „Nejlépe, když se oběsíííte“. K poblázněnému pobíhání protagonistky režisérka využila celého velkého prostoru Studia Hrdinů – hraje se na obrovských schodech, na jevišti, kam divákovo oko jen tak tak dohlédne, i na postranním ochozu. Obraz poničeného města by se ale dal vybudovat jen stěží i v tak velkorysém a surovém prostoru. Katharina Schmitt se o to ovšem ani nesnažila. Poslední živáček jako by bivakoval na jediném, nepříliš rozlehlém místě, které pojal za své. Stavba, jíž si krátí čas, neplodí žádný skutečný dům, jak je tomu v předloze, je to jen několik prken opřených jedno o druhé – chatrný přístřešek, který vznikl spíše z nudy.
Zatímco spisovatel nám ponechával aspoň jiskřičku naděje, že se žena možná vrátí a bude novou Evou, režisérka ukazuje budoucnost lidstva v postavě osamělého poloblázna, který se už nesnaží vůbec o nic. A pokud se autorovo smýšlení o soudobé společnosti zdálo jeho vrstevníkům i následovníkům veskrze negativní, pohled mladé režisérky svědčí o tom, že s postupem generací se deziluze nápadně prohlubuje. Jistě, není to nijak objevné zjištění pozoruhodné ale je, že k němu už nepotřebujeme politické hry kriticky reflektující status quo. Bohatě si vystačíme s inscenací přes šedesát let starého textu. I to je jeden z důvodů, proč má smysl adaptovat beletrii – lze si porovnat pohled na svět. Aspoň pokud ji režisér uchopí tak, že se nakonec vidíme jako ve věštcově černém zrcadle.
Klára Fleyberková, A2, 7. května 2013

Režisérka těžila z dětského typu už zkušeností vyzrálé herečky. Nejde však o podbízivou roztomilost, ale o posun do obecnější roviny: člověk konfrontován s nekonečností zkázy je dítětem. Je na všechno sám a bloudí pustinou bez lidí prvními krůčky přeživšího jako pubertální divoch obtížně procházející stupni zasvěcení. Volba přesně nekopírovat situaci literární předlohy a uštípnout jen něco z dřeně její podstaty je životadárná. Situace člověka – dítěte na konci světa vyznívá v podání výborné herečky autenticky, i za cenu, že se z novely ledacos vytratí. Hlavně individualita partnerky vypravěče. V inscenaci sama o sobě neexistuje, je zrozena ze zoufalé touhy po blízkosti člověka. Jistou „osamoceností“ je zasažen i divák. V rozlehlém sporadicky osvětleném prostranství postrádá možnost detailněji sledovat herectví. Je ochuzen o intenzivní vychutnání hereckého výkonu, ale pocit marného tápání člověka po člověku je ostřejší a přetrvává déle. Pohled do potemnělé pustiny je úzkostný, pokud však zachytíme světélko dychtivé duše, beznaděj trhlinkou puká.
Marie Zdeňková, Divadelní noviny, 15. května, 2013

foto video ohlasy