Švejk, Babylón a gulášové hody, Gerald Heidegger, ORF.at, 12/6/2015

Konflikty naší společnosti se v současnosti dají popsat v jednom Tweetu s fotkou. Tomu se divadlo nemusí snažit konkurovat. Může ale připomenout, že má potenciál k mnohem radikálnějším výrazovým prostředkům. Dušan David Pařízek rozehrává s pomocí Haškova příběhu o „dobrém vojáku Švejkovi“ grotesku, v níž konfrontuje stereotypy a fráze tak dlouho, až nám přestane být do smíchu – a ani výborný guláš podávaný na jevišti nás nedokáže utěšit.

Haškův humoristický protiválečný román, po první světové válce vydán v několika dílech pod titulem Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, byl moderní již v době svého vzniku. Hašek vytvořil postavu, kterou doslova dostihla doba. Když Švejk roku 1911 poprvé spatřil světlo světa, nemusel ještě zápolit s válečnými hrůzami. V posledním stádiu vzniku tohoto humoristického románu už tomu však bylo jinak: svět, v němž se Hašek a jeho hrdina ocitli, byl kvůli rozdělení na nové národní útvary společensky ještě rozvrácenější než před válkou.

Nedokončený humoristický román, často redukovaný na hitparádu vtipných historek, je pro oceňovaného režiséra Pařízka výchozím materiálem, na základě kterého mnohokrát omílanou švejkovskou látku doslova převrátí naruby. Ve své scénické adaptaci (…) jednoduše postavu dobrého vojáka Švejka odstraní, aby s ní následně mohl provést krátký proces. Začíná tedy koncem a do středu dění uvádí generála Finka. Textové pasáže částečně odděluje od původních postav a ve zhuštěné podobě je skládá nově dohromady.

Postavy jako stroje na mluvení
Haškův text je ceděn skrz postavy, které na jevišti působí jako schizoidní stroje na mluvení. V postavě generála (Martin Baum) se snoubí puntičkářské vyžadování historické přesnosti s navyklými vzorci myšlení, světáctvím i potlačovanou nenávistí. Alkohol jej podněcuje k rozpravám – a poslušný, jak známo „posraný“ kadet Biegler (Peter Fasching), který sní o velkých činech, ale má bohužel plné kalhoty, na něj působí jako zápalný urychlovač. Nenávist a národnostní konflikty se rozdmýchávají samy od sebe.

Nepřítomný Švejk funguje jako rozbuška – ale také jako alibi umožňující roznítit veškeré předsudky, které se v postavách nahromadily. Jako protipól působí nadporučík Lukáš, v Pařízkově interpretaci se jedná o ženu, nadporučíka Lukášovou (Ivana Uhlířová). Milostný dopis, který je v románu Švejkem omylem nevhodně doručen a poté ztracen, se zde stává hybným činitelem druhého plánu. Nadporučík Lukášová je přímo konfrontována s objektem své touhy, Gyulou Kakonyim (Gábor Biedermann). I v tomto případě se všichni musí potýkat s rozjitřeností národnostních stereotypů. Mezitím rozehrávají jednoroční dobrovolník Marek a účetní šikovatel Vaněk (Vladimír Javorský a Jiří Černý) osobitě sarkastickým způsobem hru s předsudky.

Jistota Mostu nad Litavou
Na počátku hry má člověk dojem, že se z dramturgického hlediska ocitl někde mezi Kafkovým Procesem a Laskavými bohyněmi Jonathana Littella. Pravidla tohoto světa jsou překroucená, orientaci nabízejí jen místa, jako Most nad Litavou. Národnostní předsudky režisér konfrontuje ve třech jazycích. Znalost češtiny nebo maďarštiny přitom není podmínkou. Zášť nezná hranic a překoná i babylónské matení jazyků.

Ke konci se grotesknost stupňuje, je dáno znamení k přestávce, na jevišti se vydává pivo a guláš. A člověk neví, jestli je po všem, nebo jestli ještě něco přijde. A ono skutečně ještě není všemu konec. Čeká nás ještě dohra, která díky chytré režii a vynikajícím hercům dokazuje, že divadlo nemá důvod kapitulovat před současnými médii.