Konstruktivní destrukce – Vladimír Hulec, Divadelní noviny

Dialog prvorepublikové Mileny Jesenské a její dcery Jany Krejcarové-Černé, řečené Honzy, který inscenace Mileniny recepty nabízí, se nikdy neudál. I když scenáristka Simona Petrů s režisérkou (a spoluautorkou scénáře) Kamilou Polívkovou citují z jejích textů a dopisů, jde především o obraz dvou zoufale osamělých žen, dvou míjejících se bytostí. A jedno je, zda jde o matku a dceru, o Jesenskou a Honzu, anebo prostě o dva lidi, kteří nepřetržitě mluví a jednají, aby přehlušili existenciální prázdnotu, do které je osud zavál.
Od začátku jde ve Studiu Hrdinů o intelektuální divadelní koncept, který s realitou a psychologickou věrohodností má pramálo společného. U kuchyňské linky stojí Ivana Uhlířová – Milena Jesenská a jako by byla v ranním televizním pořadu, nabízí přítomným divákům recepty na jednoduché pokrmy. Ale nějak divně. Zoufale, křečovitě, neohrabaně. Nádobí a příbory se jí vzpírají, potraviny padají, voda se nezahřívá. Ona na to nehledí a mele si stále svou. Jako by se chtěla dostat do „normální“ reality nás, obyčejných lidí. Ale nejde jí to. Jako by nás chtěla přesvědčit o něčem, co není a čemu by tak moc chtěla věřit. Stejně tak po čase radí své dceři, jak žít.
Dlouhou dobu ji zpovzdáli pozoruje Naďa Kovářová – Honza. Čekali bychom – pokud jen trochu známe bondyovské legendy o této básnířce – divokou, sexuchtivou femme fatale. Kovářová je však téměř nečinná, herecky se Uhlířové nesnaží vyrovnat. Jen jí přihlíží a sem tam – většinou monologem, jen občas nějakou akcí – s danou situací komunikuje, téměř nikdy však přímo s Uhlířovou.
Sama herečka je (přiznaně) věkově starší než Ivana Uhlířová, a toto věkově „přepólování“ není jistě náhodné. Tak jako je Uhlířová neodmyslitelně spjata s intelektuálním pražským divadlem (především s Pařízkovou Komedií), je Kovářová spojena s brněnskou divadelní legendou zvanou Ochotnický kroužek J. A. Pitínského a následným HaDivadlem. Právě na tomto vztahu staví Polívková důležitou rovinu svého konceptu. Praha/Jesenská/1. republika/Uhlířová jsou intelektuálně přepjaté, sofistikované, přehlíživé až agresivní. Brno/Honza/normalizace/raná 90. léta/Kovářová jsou nezařaditelné, neproniknutelné, temné a záhadné. To, co se tedy v představení odehrává, je hra uvnitř samotné jevištní kompozice. Texty, fyzická jednání, monology a dialogy, vesměs útržkovité, divákovi neprostupné, na sebe jen volně, asociativně navazující situace tvoří jednu část celku. Jeho možná daleko podstatnější složkou je měnící se destruktivní výtvarný obraz, zvuky a pachy. Syrovost, z níž trčí dráty. Celek míří od neurčitého obrazu k prostoru přeplněnému špínou a ošklivostí. Sledujeme důsledně provozovanou destrukci, jež je na závěr – jako jakási hořká tečka – završena proměnou hereček v rokokově okostýmované figuríny stojící ve výloze, které svého manipulátora/číšníka/manažera/chlapa (Tomáš Kadlec) svými touhami, zoufalstvím, neukojenými těly znásilní/zabijí. Smysl a působivost této performance jsou ve vyjevování existenciálních zoufalství, strachu a osudových prázdnot skrze míjení dvou lidí/bytostí/žen.
Hodnocení: 4

http://www.divadelni-noviny.cz/mileniny-recepty-recenze-hulec