Psychedelický exkurz do islandské mytologie, Tatiana Brederová, DN, 15/3/2016

Duchovní hloubka skandinávské mytologie, sepjatost člověka s přírodou či extrémní stavy mysli – tyto i další motivy vytváří v inscenaci Skugga Baldur (Syn stínu) hutnou emocionální scénickou kompozici protkanou množstvím symbolů a metafor. Východiskem se pro režisérku Kamilu Polívkovou, autorku konceptu Terezu Hofovou a dramaturga Jana Horáka stal román současného islandského spisovatele Sjóna, vlastním jménem Sigurjóna Birgira Sigurđssona.

Tvůrci vsadili na vyprávění, které je v našich divadelních vodách jen málo využívaným postupem. Archaický jazyk předlohy a napínavé dávkování příběhu, navíc přerušované videoprojekcí, vytvářejí natolik silné vnitřní napětí, že by mu jenom stěží mohly konkurovat otevřené dramatické střety. Dle autorů se v příběhu setkávají i míjí tři postavy, reprezentující odlišné světy a životní přístupy – démonický pastor Baldurproměňující se v temnou bytost skugga-baldura, dívka postižená Downovým syndromem Abba a evropsky vzdělaný přírodovědec Fridrik. Jejich vzájemné vztahy jsou ale jenom naznačené, větší část inscenace tlumočí jakousi abstraktní, mystickou či až archetypální podstatu těchto postav (či spíše filosofických tezí) a věnuje se zdánlivě nesouvisejícímu motivu honu.

Herečka Tereza Hofová sugestivně převádí diváky ledovým světem, ve kterém se nachází lovec a liška. Byť na jevišti nic z toho nevidíme, její slova diváka do tohoto prostředí pohltí. Tento ústřední motiv symbolizuje naprosté soustředění, odhodlanost, vytrvalost i sebekontrolu a souboj dvou principů. Zároveň slouží jako východisko pro tlumočení duchovního rozměru inscenace, ve kterém se zrcadlí pominutelnost a věčný návrat. Tereza Hofová dokáže zcela ovládnout všechna tato témata bez zbytečné excentričnosti. Podmanivě si hraje se slovy, i při vstupech mezi diváky působí nevtíravě, drží si od svého narativu jakýsi odstup. Zároveň se ale dokáže ve vteřině proměnit z cynické vypravěčky na divoké zvíře zmítané pudy.
Její dominanci na scéně režisérka podpořila i technikou – Hofová pouští hudbu, parostroj, natáčí na kameru detailní záběry sebe a rekvizit. Záznam těchto detailů se promítá v reálném čase na obrovské obrazovce, a vytváří tak intimní blízkost s hledištěm. Působivý záběr přípravy čaje ukazuje všudypřítomnou magii přírody – tak jednoduchá věc, jakou je pohyb vroucí vody a postupné uvolňování barvy z čajových lístků, je jedním z nejzajímavějších vizuálních motivů inscenace.

Promítají se i filmové záznamy, které doplňují některé pasáže o konkrétnější reference, byť ve velmi psychedelickém duchu. Rozmazané záběry s doplněnou animací představují postavy, o kterých Hofová mluví, ale žádné z nich se nepodíváme do tváře. Brání v tom malované primitivní masky či rozostřený obraz. Záběry jsou spíš jakousi halucinací, k čemu přispívají i textové odkazy na drogy.

V inscenacích Studia Hrdinů je již samozřejmostí výrazný výtvarný koncept a jinak tomu není ani v Skugga Baldur. Trojice výtvarníků (Antonín Šilar, Jón Sæmundur Auðarson a Sindri Ploder) bohatě využívá barevné tvářové masky a primitivní malůvky, které evokují tísnivou, až hororovou mystiku přírodních národů. Kostýmy Terezy Hofové (Zuzana Formánková) ilustrují živočišnost, ale i jakési čarodějnické rituály.

Byť se dějová linie předlohy koncentruje kolem kriminální zápletky, je tento motiv v inscenaci spíše podružným prvkem. Indicii diváci dostanou v obálce před představením, ale otevřít ji mohou až doma. Inscenace je tedy jakýmsi emocionálním a filosofickým podhoubím, do kterého si ex post můžeme, ale nemusíme dosadit děj. I bez tohoto zhmotnění abstraktních a neurčitých odkazů je inscenace plnohodnotným a vzrušujícím exkurzem do duchovního světa předlohy.

http://www.divadelni-noviny.cz/psychedelicky-exkurz-do-islandske-mytologie