Církev nastartovala nové Studio Hrdinů – Michal Zahálka, Hospodářské noviny / artihned.cz

Nestává se každý den, aby se otevíral nový divadelní prostor – doba jako by přála spíš opačnému trendu. O to víc potěší, že v dosud nevyužívaném podzemním sále pražského Veletržního paláce začalo hrát čerstvě vzniklé Studio Hrdinů. Je to projekt skupiny kolem Jana Horáka (někdejšího dramaturga smíchovské MeetFactory), která se loni v hojně propíraném konkurzu ucházela o provozování Divadla Komedie. Bylo by to přirozené: Horákův tým měl totiž – zčásti i personálně – ambici navázat na skončenou éru Pražského komorního divadla na téže scéně.
Nestalo se, ale toto „náhradní řešení“ by nakonec mohlo být prospěšnější. Světlý, architektonicky čistý, ale zároveň výrazně členitý prostor bez jakéhokoliv černého sametu a jiných obvyklých „divadelních“ propriet se k takovému divadlu, jaké představuje hned první premiéra Studia Hrdinů, hodí dokonale.

Hra od Célina i o Célinovi

Ve společné režii Jana Horáka a výtvarníka Michala Pěchoučka vznikla inscenace zvaná Církev. Vychází ze stejnojmenné divadelní hry proslulého francouzského prozaika Louise-Ferdinanda Célina – velkého literáta, ale také přesvědčeného antisemity a rasisty. Církev, vzniklá na počátku třicátých let, je dosti problematickou hrou, která předjímá témata i ideologii jeho pozdějších textů. Horákův scénář však nepracuje jen s hrou samotnou. Mnohem podstatnější tu jsou Célinovy další, poválečné texty, které prozrazují něco o jejich zahořklém, cynickém, a přece brilantním autorovi.
Úryvky z rozměrného textu Církve s desítkami postav tu sehrají čtyři herci: Karel Dobrý, Gabriela Míčová, Petra Lustigová a Marie Švestková. Orientace je zprvu krajně nesnadná – obrazy na sebe navazují bez zjevné souvislosti, styly se prudce střídají. To podstatné se ale postupně vyjeví naprosto jasně, nejvíc asi v groteskní scéně s davem chamtivých Židů u otevřené pokladny. Režie tu má daleko do realistické popisnosti – tři herečky jen přednášejí scénické poznámky a Dobrý postupně „hraje“ všechny postavy davové scény.
Je to mnohdy překvapivě vtipné, ovšem vždy s mrazivým podtextem. Stejně působí i Célinovy osobní texty v podání Karla Dobrého. Trefně pointuje řadu autorových zcyničtělých bonmotů („Židi by mi měli postavit pomník za všechno to zlo, co jsem na nich nespáchal, i když jsem mohl“), ale v důsledně nepsychologizujícím podání do nich nechává nahlédnout i hlouběji.

Bez kázání

Inscenace je sympatická mimo jiné tím, že nekáže, nepoučuje a nepodsouvá žádné jasné stanovisko. Dává jen podnět k přemýšlení o tom, co se stane, když hořkost a předsudečnost pronikne do myšlení i jinak bystrých lidí – podnět, který je v době, kdy na volební plakáty pronikají děsivé karikatury představitelů církve, bezpochyby zapotřebí.
Kromě toho je to ostré, precizní divadlo, které se vzdává všech obezliček včetně scénické hudby ve prospěch absolutního důrazu na slovo. Studio Hrdinů má bezpochyby potenciál stát se jednou z vyhledávaných scén pražského náročného diváka – nejen kvůli Církvi, ale třeba i pro inscenaci Sam dramatičky Kathariny Schmittové a režisérky Kamily Polívkové, kterou přebírá z repertoáru Pražského komorního divadla.

http://archiv.ihned.cz/c1-58003290-cirkev-nastartovala-nove-studio-hrdinu